Novinky

Bouře nápadů

o jeden kreativní mám potřebu se podělit.

Sedím a hledím. Hledím na to, že nějaká vážnější akce k napsání prvního (a dost možná jediného) textu se u mě v hlavě zrodila právě při terapii. O jakou šlo napíšu případně v závěru. Zažila jsem takovou bouři kreativních nápadů, že o jeden z nich mám potřebu se podělit. Obvykle tato svá nutkavá sdělení píšu do fb statusu. Ale tentokrát mám opravdu velmi silný pocit, že toho je na krátký text příliš.

Obdivuju ty, kteří se vtipně dokáží propojit s ostatními lidmi skrze text. To by se mi také libilo umět. Ale bohužel dar slova se ke mně zatím nějak nedostal. Tak si tu možná teď snažím „vypsat“ nějaký svůj vnitřní komplex. A třeba u někoho z vás vzbudím touhu udělat to taky – odvážit se udělat něco nekomfortního. A nebo taky třeba ne.

Moje propojení s dcerou

Mám 7letá dvojčata (kluk a holka) a k nim 1,5letého brášku. Už pár let pokukuju po různých možnostech, jak se propojit s dcerou skrze nějakou společnou holčičí činnost. Stále to bylo ale opravdu jen o pokukování a mluvení. Ale slova nejsou činy, že? ☺ Před měsícem se v rámci jednoho festivalu byla možnost účastnit Loona Dance pro matky s dcerami. Vyrazily jsme tedy. No nebudeme si nic nalhávat – jediná matka s dcerou jsem tam byla já – jinak samé matky. Pár setkání typu „objev svou ženu“ jsem zažila. Neslo se to v podobném duchu – tančení dle menstruačního cyklu a dle ročních období, propojení se se Zemí. Když to po sobě čtu, tak se mi to zdá dost ezo ☺. Ale když je člověk v tom dění, přijde mu to fajn. A dcera, která ví o menstruaci jen okrajově něco, tak tančila jako víla, divoženka, … Bylo opravdu zajímavé si všímat, jak se dětská duše propojí s příslušnou hudbou a jakoby s ní splyne. Zároveň bylo těžké sledovat, jak se mně s ní splynout nedaří. Zkušenost, která nás sblížila, přestože jsem si obecně velmi blízko.

Tancovaly jsme v místnosti, kde všude byly barevné obrázky – s intuitivními kresbami. Zaujalo nás to obě. Já nejsem umělecký typ a tohle mi do teď nic neříkalo. Zkoušela jsem intuivní kresbu při druhém těhotenství, ale prostě se mi nějak nedařilo se naladit. A teď v té atmosféře tance, sdílení s ostatními ženami a zejména se svou dcerou, jakoby se mi oči otevřely přímo pro ty kresby, které byly všude kolem. Přijely jsme domů a začaly kreslit společné obrázky. A tak vznikl právě jeden z těch nápadů – kreslit a zároveň tím udělat radost i někomu dalšímu. Zároveň dát vědět o této možnosti dál. A nabídnout lidem možnost to zkusit. Zkusit dělat něco mimo své dosavadní dělání.

Pohlednice

Udělala jsem proto pohlednice, které vytvoříte vy, vaše děti, nebo všichni společně. A uděláte radost někomu dalšímu. Nejen České poště tím, že ji zasponzorujete jejich vysokým poštovným. Ale komukoli, kdo vás napadne.

Přemýšlela jsem o textu – takové to klasické Veselé a požehnané jsem vypustila. Ale vzpomněla jsem si, jak mi dcerka nedávno vyprávěla příběh ze školy. „Maminko, hrály jsme hru, kdy jsme si říkaly navzájem, co se nám na tom druhém líbí.“ Byla tak šťastná, když mi říkala, co všechno o ní děti řekly. A jak se rozplývala, když mluvila o tom, co řekla Robíkovi, co Štěpymu, co Valince. Úplně mě odzbrojila tím, jak dokáže „dospěle“ vystihnout nějakou jejich vlastnost, kterou má ráda a která z těch dětí úplně září. Děkuju naší škole Škola Safira, že funguje tak, jak funguje. Děláte to skvěle.

A hledání toho, co se nám na jiném líbí, jsme dělali i my. Na pohlednice psali osobní a upřímné sdělení s vědomím nalezení toho nejlepšího na člověku, kterému má být psaní doručeno. Je to i takové fajn cvičení, hledat na ostatních to pozitivní a nevidět, co se nám zdá špatně.

A ještě mě napadl jeden geniální dárek, který ještě více rozšíří dobroskutkové pole působnosti. Akorát jsem z něho tak nadšená, že zrovna teď mám pocit, že ho chci dát všem známým. Tedy se o něj zatím nemohu podělit veřejně. Nicméně pro zvědavé ráda svůj nápad posdílím. Klidně mi napište na Kaca@KaterinaHrabikova.cz